Příběhy,povídky,...

Mezi námi děvčaty

1. listopadu 2009 v 21:13 | Bang - Senpai ^:_:^
Tak jsem se po pár letech zase jednou rozhodla napsat nějakou povídku. Bude to na víc dílů a tak trochu inspirovaný mnou. Pokud se najde nějaký čtenář, doufám, že se mnou bude mít strpení a že se mu to bude líbit :))

Světlo. Hluk projíždějících aut. Pocit, že máte nohy, ruce. Slyšíte svůj hlas mumlat kdesi uvnitř vás. Poznáte, že jste procitli....
Ráno, nový den. Snad první, co mě vždycky spojí se světem, když ho začnu po několikahodinovém odloučení opět vnímat, je hrozná myšlenka, která mi projede celým tělem. Vstávej, holka. Čeká nový den, nové kroky, nové nádechy.
Prvně zamrkám očima, abych spatřila šero zalévající pokoj, které mě ujistí, že je brzy, tedy čas vstávat. Když se protáhnu a uslyším zapraskat slastně své kosti, posílená novou energií se trochu pousměju. Do hlavy se mi zatím nestačila dostat většina trápení a starostí, které mě provází na každém kroku. Zahledím se do stropu a se zájmem zkoumám, jaké zvuky vytváří mé vydechování nosem. Jakmile si chci plíce naplnit co největším objemem vzduchu, do nosu se mi dostanou částečky vůně, která ve mě okamžitě vyvolá třes a nezkrotné pocení.
Ne, proč zase ?!? Zapřísáhla jsem se, že se dnes probudím jako nový člověk a dám všem těm potížím sbohem. Stejně jako včera, předevčírem,...stejně jako před třemi roky.....

Je čas - netradiční ero-povídka

8. ledna 2008 v 20:02 | Yama - chan
Kdo čeká od tohoto příběhu velké vzrušení, hodně sexu, jednu ruku na myši a druhou…, bude zklamán. Chtěl bych vám jen zkusit vyprávět můj obyčejný příběh. O klukovi, který zjistil, že je na kluky.

Pro Aleška...

29. srpna 2007 v 19:48 | Yamashita Sharingan
Dneska sem absolvovala honbu za sušenkama Cini Minis až na druhej konec města.Zpátky sem se vracela podél přehrady a všimla si křížku,na svahu přehrady,a transparentu vedle něj.Slezla sem tam dolů,a koukám,že těch dárečků okolo pomníčku je tam víc.Velký zarámovaný fotky 17.Aleše,spousta plyšáků,svíček a zatavenej novinovej článek....Už vím,proč ten kluk zrovna tady má pomník,kterej lidi přehlížej...

V jablonecké přehradě se utopil sedmnáctiletý chlapec

V jablonecké přehradě našli dnes vodní záchranáři utonulého sedmnáctiletého chlapce z Jablonce. Mladík se utopil již v noci, ale noční pátrání hasičů a policie nebylo úspěšné. Policie nezjistila cizí zavinění, případ dál vyšetřují kriminalisté, řekla jablonecká policejní mluvčí Ludmila Knopová.
"Ve čtvrtek ve 23:20 jsme přijali oznámení od občanů, že u půjčovny lodiček volá z vody, asi 30 metrů od břehu, nějaká osoba o pomoc," popsala. Policie začala s hasiči na místě ihned pátrat, ale kvůli tmě zásah přerušila a obnovila ho až ráno spolu s vodními záchranáři. Utonulého chlapce objevili dnes kolem 14:00 v místě, kde byl naposledy viděn.
Mladík byl oblečený. Přivolaný lékař neshledal žádné známky, které by svědčily o účasti druhé osoby. Příčina neštěstí není známá. Kriminalisté nařídili provést soudní pitvu.

Ten článek byl přímo z novin,tagže jinej než tenhle,ale tam psali,že šel do vody sám,jakoby zfetovanej či co.Já nevim,jak to bylo.ale každopádně policajti by pro něj asi měli jít.Z bloku na kreslení,kterej taham všude sebou se vyškubla papír,a na něj napsala vzkaz,že je mi Aleše líto,podepsala se a zatížila lístek vázou s kytkama.Poslední pohledy na fotky toho sympatickýho kluka,a šplhám po schodech zpátky na pěší stezku...

....Cestou ještě přejdu několik nápisů nasprejovaných na zemi "Alešek nám zemřel,"kamarádi" ho nechali utopit se.Zákon byl dodržen"....

Jak jsem přišla o nejlepší kámošku...

25. května 2007 v 18:24 | Toaster Mar
Všechnozačalo v den,kdy mi Niky řekla,že má nového kluka.Byla jsem moc šťastná,že si někoho našla,a moc jí to přála.Jak plynuly týdny,Niky byla víc a víc zamilovaná a pořád básnila,jak je Martin dokonalý.Jednou odpoledne za mnou přiběhla s rozzářenýma očima. "Reni,já se s ním vyspala!"hlásila mi šťastně.
V průběhu několika dnů bylo Nikole pořád špatně.Zvracela a stěžovala si na bolest břicha.Už jsem se an ni nevydržela dívat a koupila jí těhotenský test.Doma jsem jí ho dala a nechala ji o samotě.Po několika minutách vylezla z koupelny s ubrečenýma očima.Bylo mi to jasné.Čeká dtě!
Druhý den se s tím svěřila Martinovi.Jenže ten,místo aby ji podržel,se na ni vykašlal!Položilo jí to.nevěděla,co dál.Nakonec se rozhodla,že si miminko nechá.Doufala,že jí máma pomůže s hlídáním,než dostuduje.Ta ale o ničem takovém nechtěla ani slyšet.Nekompromisně rozhodla,že Niky musí jít na potrat.
Hrozně jsem se o ni bála.Že to nezvládne a že se něco stane.Ale podle Nikoliny mámy jsem byla malý fakan,který o životě nic neví a nemá do toho co mluvit.A tak šla na potrat.Hned druhý den po zákroku jsem šla Niky navštívit.Doktor řekl,že interrupce proběhla dobře,ale že si ji tam kvůli nízkému věku nechají na pozorování.Za celý týden,co tam ležela,ji máma nepřišla navštívit.
Jednou,když jsem za Niky přišla,mě oslovil její ošetřující lékař.Nemohla jsem věřit,když mi řekl,že u ní nastaly nečekané komplikace a že pravděpodobně už nikdy nebude mít děti.Když se to Nikola dozvěděla,najednou jako by ztratila smysl života.Její psychický stav se prudce zhoršoval.Z veselé kamarádky,která byla pro každou srandu,najednou ležela na lůžku,zdrcená pesimistka,která nebyla schopná skoro ani mluvit.
Mámě tu smutnou zprávu zavolali,ale ani to ji nedonutilo přijít Niky navštívit.Její táta bydlel v Ostravě a prý nemohl přijet,takže jsem byla jediná,kdo za ní do nemocnice chodil.Říkala,že jí držím při životě.
Jenže pak jsem odjela na zaplacený jazykový pobyt.Sotva jsem se ubytovala,volal Nikolin táta - konečně si našel čas přijet za svou dcerou.Byl v šoku,nemohl ji skoro ani poznat.Z jeho slov jsem pochopila,že je an tom Niky hůř.druhý den v noci mě zbudil telefon.Byla to Nikolina máma.Naskočila mi husí kůže,věděla jsem,že se muselo stát něco hrozného...
Začala jsem brečet a pomalu jsem ani nevnímala,když mi říkala,že si Nikola vzala život.Složila jsem se.Chtělo se mi taky umřít.Nikola pro mě byla ségrou a vším,co mi bylo drahé.Prožily jsme spolu dětství i dospívání.Věděla jsem o ní všechno,stejně jako ona o mě!
Probrečela jsem dva dny,nejedla,nespala.když jsem se jakž takž vzpamatovala,zavolala jsem martinovi a všechno mu vylíčila.Neodpustila jsem mu,že Niky nepodržel v těžké chvíli,stejně jako její máma,která se mnou od té doby nekomunikuje.
Dodnes nevím,jak se Niky vlastně zabila.Každopádně kdyby měla ve své matce psychickou podporu a zázemí,mohla ještě žít....

-by CosmoGirl

Tohle není pohádka - příběh o gayovi

11. května 2007 v 21:57 | Toaster Mar
Docela smutnej příběh o jednom klukovi,co byl na kluky.Nechápu lidi,který neberou trochu odlišný jedince...Já osobně mam homosexuály moc ráda,připadaj mi jediněční,zajímavý.Já homo nejsem,já sem bi,ale myslim že by se lidi neměli brát podle orientace...

Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Tom. Možná to začíná jako pohádka, ale to tenhle příběh určitě není. Byl to mladý obyčejný kluk, milý, usměvavý, snažil se lidem pomáhat, chápat jejich problémy, ale přece jen měl jeden problém. Byl totiž jiný než ostatní. Nikdy neměl sourozence a žil vlastně sám. Nevadilo mu to, aspoň ze začátku, zvykl si na to a srovnal se s tím. Jenže postupem času se začal měnit jeho život, přístup k němu a vše, co se dospívajícím klukům stává. Kamarády, ty opravdové, neměl. Pár kluků ze třídy se s ním bavilo a on s nimi, ale nikdy mezi ně nezapadl. Nikdy neměl pocit, že mezi ně patří. To cítil jen k jedné osobě. Byla to jeho kamarádka Eva. Nejdřív si myslel, že se do ní zamiloval, ale postupem času zjistil, že to, co k ní cítí, není zamilovanost, láska či něco podobného. Bylo to čisté přátelství, obrovské přátelství, které, jak někteří jeho "kamarádi" říkali, mezi mužem a ženou neexistuje. Ale on moc dobře věděl, že to nic jiného není. Časem taky zjistil, že ani nebylo možné, aby svou kamarádku miloval. Byl totiž na kluky. Byla to pro něj obrovská rána. Ale nějak s tím žil a budoucnost si moc nepředstavoval. Ani neměl proč. Bylo mu 14 a na tu se v té době nějak moc nemyslí. Byl docela dobrý student a tak se na konci deváté třídy přihlásil na gymnázium.
Vyšlo mu to a tak měl proč dál rozdávat úsměv na všechny strany. Tak jak to dělal 15 let. Jenže uvnitř se cítil jinak. Spousta problémů, trablů a negativních věcí byla v něm a držely se ho příliš pevně na to, aby se jich zbavil. Jenže to byl problém. Když to člověk drží v sobě a nezbaví se toho, začne se to hromadit a zaplavovat to jeho krev jako nějaký jed. Jed, který pomalu ničí jeho duši a tváří se, jako by jedem ani nebyl. Když měl nějaký problém, neříkal ho ostatním, ale snažil se s ním poprat sám. Občas to jeho máma poznala a poradila mu. To mu vždycky moc pomohlo, ale přece jen mu nemohla pomoct s jedním velkým problémem. A to, že se mu nelíbily holky, ale kluci. A čím víc dospíval, čím byl starší, tím víc ho tenhle problém trápil, tím víc ho užíral. Většinou si pobrečel a zase měl úsměv na tváři, ale vevnitř to zůstávalo, a aniž by si to uvědomoval, přecházel to jako nemoc. Měl pocit, že už je to lepší jen díky tomu úsměvu, a tak zase chvíli žil, než na něho ty problémy zase dolehly. Ve škole se pohyboval v kolektivu, ale doma si zalezl do svého pokoje a žil sám pro sebe.
Dokud chodil na základní školu, tak mu to ani nedošlo, měl přece svou Evu, jenže ani ta nezůstala navždy jen pro něj. Našla si přítele a Tomáše už vídala vlastně jen ve škole. Byla tu ještě Martina, sice si s ní rozuměl taky hodně, ale i ta žila svůj život, a tak se Tomáš ocital čím dál víc sám. A pak přišel konec. Skončilo prvních 15 let jeho života a on se chystal na další etapu. Čekala ho střední škola. Měl sice strach, ale taky doufal, že začne něco nového, co by mohlo pozměnit jeho dosavadní život.
Nachystal si věci a tou správnou nohou vykročil vstříc novému životu. Všechno působilo dobře, měl dokonce pocit, že je strašně rád, že se ocitl tam, kde je. Jenže věci se pomalu měnily. Začal být pro svůj nový kolektiv úplně stejným podivínem jako pro ten bývalý. Spousta jeho nových spolužáků, později i kamarádů ho považovala za gaye. On říkal, že není, ačkoliv moc dobře věděl, že je to na něm víc než jen vidět. Situace se začala uklidňovat a za chvilku tu byly vánoce. On stále bez holky, jak o něm říkali jeho i trochu kamarádi. Některé bral i za větší kamarády a moc si cenil toho, že ho berou takového, jaký je. Respektive v to aspoň doufal. Nikdy nevěděl, jestli to vše byla pravda nebo jen přetvářka, ale byl rád, že to vypadalo aspoň docela přívětivě. A i když se nechodil s kamarády pravidelně opíjet, měl občas pocit, že žije docela spokojený život. Všechno se rychle přehouplo a byl tu konec roku. Na ten poslední den prvního ročníku se těšil. Skončil mezi lepšími studenty a to ho těšilo. A i když nebyl nejlepší ochlasta, nestřídal holky jako ponožky a nekašlal na učení, měl aspoň pocit, že by to mohl v životě někam dotáhnout.
Začaly prázdniny a s tím i dvouměsíční volno, které lákalo k návštěvě koupaliště a taky k velmi častému opíjení v barech a na podobných místech. Občas někam zašel, ale nikdy nebyl jako ostatní kluci, kteří byly doslova naložení v lihu. Začal se znovu trochu trápit a něco taky doléhalo na jeho psychiku. Ten usměvavý chlapec byl ale usměvavý i nadále. A to jak ve společnost a doma, tak i ve svém vlastním pokoji sám před sebou. Jenže tu byly i chvíle, kdy probrečel celou noc a trápil se. Spoustu věcí spojoval s tím, že je homosexuál a možná měl pravdu. Snažil se s tím vyrovnat. Začal přemýšlet, jak bude žít, jenže si to nedokázal představit. Bohužel se propaguje heterosexuální, nebo (jak spousta lidí říká) normální vztah a normální rodina, a tak neměl kde brát inspiraci pro budoucí léta života. Vlastně mu ani nevadilo, že bude žít jinak než ostatní, spíš se bál toho, co o něm budou ostatní říkat. Jestli neublíží rodině a tak. Jedna věc ho ale udivila moc. A to, že ho odpuzovali gayové, kteří byli na první pohled poznatelní, výrazní. Ty vyhublé postavičky s gestikulujícíma rukama, růžovýma teniskama, na které narazíte třeba v Praze v metru. Nic proti nim neměl, ale nedokázal si představit, že by s někým takovým žil. Asi se potřeboval vyrovnat nejdřív sám se sebou. Ale zvládl to. Aspoň doufal.
A zas tu bylo první září. Lavice voněly novotou, stěny byly nově vybílené a parkety čerstvě nalakované. Jenže tohle je úplně jiný příběh. Možná to tak ze začátku působilo, ale rozhodně to tak nemohlo dopadnout. Začal si psát s jedním klukem. Byl ze stejného města, jen o dva roky starší. Vypadal fajn, milý, tolerantní, se stejným názorem na některý věci. Prostě super kluk. A pak přišla ta otázka: "Nechceš se mnou zajít na kafe?" Tom měl v tomhle problém, měl strach, že najednou všichni budou vědět, že je na kluky, že to bude muset říct doma a tak ho odmítl. Jenže pak asi po týdnu se nakonec domluvili. A byl to Tomův nápad. Schůzka byla super, jenže je potkala jedna holka ze třídy. Trochu slepička. A to, co následovalo, nebylo dobrý. Rozkřiklo se to po třídě, škole a tak. Byl už v očích všech jen gay.
Spousta lidí se na něj dívala skrz prsty, dělali si z něj vtipy, opovrhovali jím. Stačila chvilka a ten úsměv, který byl na jeho ústech 16 let, se ztratil. Schoval se k těm problémům. Sice poznal své opravdové kamarády, kterým byla jeho orientace jedno, ale taky mnohem víc lidí, kteří ho jen shazovali. To vše se začalo opět kupit, ale on chtěl odolat. Chtěl to zvládnout statečně a sám. Doma poznali, že není vše v pořádku, ale nechtěl jim to říct ani se o tom bavit. Začal se zavírat v pokoji a taky uzavírat sám do sebe. Byli tu lidi, kteří mu chtěli pomoc, kamarádi, kteří se ho snažili dostat ven. Jenže on nechtěl a tak se stalo, že v prosinci přerušil školu a začal chodit k psychologovi. Doma se dozvěděli, že je na kluky a celý svět se mu začal hroutit. Nevěděl, co dělat a pomýšlel i na sebevraždu.
Kdyby tohle byla pohádka, tak by vše skončilo dobře, všem by ukázal, že i kluk, který kouká po klukách, je skvělý člověk. Jenže tohle je realistický příběh, kde se psychicky narušený člověk už nikdy nedokázal naplno vrátit do normálního života. Rodina ho taky moc nepodpořila a tak se s tím musel vyrovnat sám. Za pomoci psychologa a sám sebe. A to vše jen kvůli homofobním heterosexuálům, kteří nedokázali přijmout člověka, který byl jiný než oni.
autor: Street175
 
 

Reklama